DSC Gallery

WWW: Slunce v úplňku

25/09/2018 - 24/10/2018

Když vědec Tim Berners-Lee v rámci svého působení ve švýcarském CERNu (Conseil Européen pour la recherche nucléaire) objevil princip „celosvětové sítě“ známé pod zkratkou WWW (World Wide Web) a v roce 1990 spustil první webový server, nemohl tušit, že v té samé sobě se na Střední výtvarné škole Václava Hollara kdesi v Praze sejdou v jednom ročníku dva středoškoláci, z nichž nedlouho potom jeden z nich založí pod stejným názvem ovšem s jiným sdělením (We Want Word) jedno z prvních hiphopových hudebních těles v ČR a druhý se později přidá jako textař. Dnes, kdy se píše rok 2018, vydává WWW své další ostře sledované album, tentokrát nazvané podle písně Neutopíš se dvakrát v téže řece. A kdo sleduje českou výtvarnou scénu, tomu je název povědomí. Jmenovala se tak také nedávno skončená autorská výstava Lubomíra Typlta v pražské Galerii Václava Špály na Národní třídě.

Jak bylo řečeno, oba protagonisté WWW mají přímé vazby na vizuální kulturu, respektive přicházejí přímo z jejího středu. Zatímco Ondřej Anděra (Sifon) se později přeorientoval na hudební kariéru, Lubomír Typlt, autor většiny pocitově vyhrocených a nekompromisně laděných textů, se zařadil mezi klíčové postavy současné české malby. Není divu, že je tedy od počátku skupina WWW provázána se svébytným vizuálem, ať se jedná o covery alb či o celkové pojetí hudebních klipů. Právě tato symbióza slova, hudby a obrazu, která dlouho nesla především Typltův rukopis, se nyní otevírá dalším spřízněným vizuálním světům, které mají stejný nebo podobný genetický základ jako výrazová poetika WWW. Byl to právě Lubomír Typlt, kdo postupně vyzval ke spolupráci vizuální umělce Ivana Pinkavu, Krištofa Kinteru, Miroslava Polácha a Adama Štecha. K albu Neutopíš se dvakrát v téže řece vznikl booklet, v němž jsou písňové texty proloženy vybranými výtvarnými díly na způsob drobného výstavního katalogu.

Příležitostné propojení jmenovaných autorů vyznělo natolik silně, že si vyžádalo další krok. Nabídla se idea společné výstavy, jejíž rámec tvoří sdílený autorský pocit a naladění reagující přímo či nepřímo na změnu atmosféry ve společnosti. Propojujícím prvkem je zneklidnění a iritace. Umělecká díla jako by na základě určité zvýšené citlivosti ohlašovala s předstihem to, co hrozí, že nastane jako realita v budoucnosti. Cosi nepříjemného se z minulosti vkrádá do konstituce současnosti. Něco, co ohlašuje budoucnost jako problematickou. Něco, co zatím nemá tvar, ale co si ho už hledá, podobně jako ve zlé pohádce bratří Grimmů. Vlastně tento pocit ani nelze ztotožnit s nějakou vyprofilovanou postavou s postižitelnými vlastnostmi. Spíše působí jako nákaza, jako virus, co není vidět, co pracuje neviditelně, pod povrchem věcí a projeví se až se zpožděním, kdy už je pozdě na prevenci, a kdy z přiznaného diagnostického stavu propuká všeobecný chaos a panika. Je to pocit obsažený v násilných deformacích Štechových figur, v podivně popisné naraci Miroslava Polácha (často se sociálními kontexty), v expresivních zkratkách Lubomíra Typlta, v odvrácených tvářích a nahých zádech fotografických modelů Ivana Pinkavy a konečně také v rekonstrukcích, dekonstrukcích a analogických situacích prosíťovaného světa v sochařském díle Krištofa Kintery.

V klipu Založíme vlastní stát, je nezapomenutelnou dominantou autentický totalitní pomník, kolem kterého skotačí anonymní lidská stafáž, aby mimo jiné upozornila na to, že se svět tehdy vymkl z lidského měřítka. Monumentální obludnost jako velký bratr kontroluje z výšky krajinu. Reprezentuje ideologii, která si chce přivlastnit právo na neporazitelnost a chce trvat navždy. Výstava v DSC nazvaná Slunce v úplňku, jako by nastolovala otázku: Toto byla minulost, ale jak je to vlastně dnes? Jak to bude zítra?

Petr Vaňous, historik umění a kurátor